Nixon shock. Tak se říká sérii ekonomických opatření, které v roce 1971 podnikl tehdejší prezident Spojených států amerických, aby zamezil růstu inflace. Nixon šok mimo jiné zmrazil platy a mzdy, zavedl či zvýšil cla při importu zboží a zrušil zlatý standard. Respektive přímou mezinárodní konvertibilitu severoamerického dolaru se zlatem, abychom byli akurátní. Malý krůček pro prezidenta, velký skok pro světovou ekonomiku. Nebo ne?
Zlato, peníze, vlastnictví a hodnota
Zlatý standard má svůj prapůvod kdesi v Malé Asii. Zlatostříbrná mince, která je obecně pokládána za nejstarší na světě, pochází z Lýdie a byla vyražena kolem roku 600 před naším letopočtem. Zlato samotné je pak člověku známo zhruba osm tisíciletí. Ale zlato i zlaté mince jsou jen z jedním mnoha monetárních systémů, které byly v historii užívány. Monetární systém je vždy kulturně podmíněný a vždy je primárně otázkou důvěry. A je pro něj důležitý také ekonomický model, který daná společnost jako celek preferuje.
Přesuňme se z Lýdie do vlasti prezidenta Nixona, ovšem do roku 1626. Peter Minuit, guvernér Nového Holandska, se právě stal nejúspěšnějším realitním makléřem na světě. Od indiánského kmene Lenapů odkoupil celý ostrov Manhattan za krabici tretek. Holanďané si jako precizní obchodníci vedli přesné účetní záznamy, a tak dnes dobře víme, že náklady na ony tretky byly po přepočtu na domácí měnu asi 60 guldenů. A když už jsme u toho zlata, vězte, že slovo gulden pochází ze staroněmeckého guldin pfenninc, tedy drobná zlatá mince. Zlatý halíř, mohli bychom dnes říci.
Pravdivý příběh mazaného Petera a tretekchtivých indiánů nepopisuju proto, abychom se severoamerickým domorodcům mohli vysmívat. Pokud by guvernér indiánskému náčelníkovi nabídl přímo zlaté mince nebo řekněme zlatou cihličku, těžko by uspěl. Zlatý standard není a nikdy nebyl univerzální a vlastní každé lidské bytosti. Korálky, ozdoby, ale třeba i voňavky a hračky měly z pohledu indiánů nesrovnatelně vyšší hodnotu než peníze, za které by si tytéž předměty mohli v Evropě, a případně s přirážkou i v Novém světě zakoupit.
Indiánské ne-vlastnictví
Naopak pojem individuálního nebo skupinového vlastnictví nemovitých statků jim byl téměř cizí. Ano, celá řada indiánských kmenů byli agresoři, kteří své sousedy tyranizovali. Nikdy však proto, aby trvale ovládli nějaký region, jak bylo časté u velkých civilizací Střední a Jižní Ameriky. Severoameričtí indiáni využívali zdroje, které zrovna měli k dispozici, s péčí velmi zodpovědného nájemce. Nepopiratelným a nerozporovaným „majitelem“ všeho, budeme-li se držet nepříliš přesného příměru užitého v předchozí větě, byl pak jakýsi spirituální přírodní princip, přírodně příroda sama. Alžské slovo Manitou, které v české kultuře proslavily knihy a filmy o Vinetouovi, původně označuje právě tento princip, nikoli personifikaci indiánského boha.
Lenapové tedy v souladu se svým náhledem na svět Holanďanům Manhattan neprodali, neboť provést něco takového s půdou pro ně nebylo představitelné a možné. Klasická ekonomie má potíže takové východisko akceptovat, ale je to tak. Indiáni tedy osadníkům dovolili využívat pozemky, které aktuálně využívali také, a přijali výměnou za to dary, jejichž hodnota pro ně spočívala právě v tom, že jsou to estetické předměty získané od „bílých bratrů“ k utvrzení přátelství. Předměty pocházející z Evropy, a tedy vzácné, a zároveň z indiánského pohledu užitečné. Na rozdíl od zlata, chladného kovu bez významnějšího užitku.
Je pravděpodobné, že se takto získané holandské korálky a podobné maličkosti staly mezi sousedními indiánskými kmeny oběživem. Alespoň do doby, než byly devalvovány inflací milionů dalších tretek, když se Evropané dozvěděli o Minuitově obchodním úspěchu.
Král Midas, alchymisté a španělská zlatá hyperinflace
Pro celou řadu lidí a společenství je zlato podobně jako pro severoamerické indiány víceméně bezcenné, v historicky dominantní kulturní větvi však hraje zásadní roli už zhruba tři tisíce let. A touha po zlatu je na ní pochopitelně znát. Třeba příběh antického krále Midase, který si přál, aby se vše, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato. Nebo odvěký cíl alchymistů, kámen mudrců, který mimo jiné mění ve zlato každý kov. Víc přece zlata znamená více bohatství a prosperity.
To si mysleli i španělští conquistadoři při plundrování aztéckých pokladů. Galeony tehdy přetékaly zlatem, a hlavně stříbrem a ve Španělsku začalo Siglo de Oro, zlaté století. Odkazuje nejen k bohatství hmotnému, ale primárně kulturnímu, nicméně my se zaměříme na první jmenované.
Španělské království skutečně bohatlo. Rostla odměna za práci, rostla spotřeba i produkce, zkrátka klasický ekonomický boom. Ten byl popoháněn hlavně rozhazovačnou politikou královského dvora a šlechty, tedy těch, u nichž skončila většina amerických cenných kovů. Celkový objem zlata a stříbra na evropských trzích (pokud by nějaké jednotné v té době byly) nicméně rostl, jejich cena tedy klesala. Ostatní evropské státy tedy relativně chudly, nezvyšovaly-li své zlaté zásoby úměrně poklesu ceny.
Jenomže už v sedmnáctém století byl svět ekonomicky propojen natolik, aby se Španělsku jeho expanze vymstila. Stěžejní španělskou exportní komoditou té doby byla vlna ovcí plemene merino, velmi luxusní a drahé zboží. Jenomže exportéři při inflaci trpí a jejich zboží přestává být konkurenceschopné. Ozbrojené konflikty se sousedními státy zasadily Španělskému exportu další ránu a spolu s dalšími faktory ukončily nejslavnější období španělské historie.
Zlato jako investiční bublina
Velmi zjednodušený popis vzestupu a pádu Španělského království demonstruje jednu z klíčových nevýhod zlata nebo jiných komodit jakožto standardizované hodnoty. Zlatý standard předpokládá, že zásoba, tedy nabídka zlata je obecně známá tak, aby mohl každý stanovit svou individuální hodnotu tohoto kovu. Souhrn nabídky a poptávky je pak trh. Jenomže tomu tak není. Zlato se stále ještě těží a celková zásoba není zcela jistá. Na rozdíl od časů alchymistů pak existuje reálná možnost, že moderní věda zvládne zlato vyrábět uměle.
Produkce syntetického zlata by zřejmě nebyla laciná, ale pokud by takové zlato bylo od nerozeznání od „pravého“, což je více než pravděpodobné, cena tohoto kovu by klesla na náklady na jeho výrobu plus marži producenta. Lze předpokládat, že výroba zlata by se v průběhu let zefektivnila, což by cenu tlačilo stále níže. Ostatně, kolik byste utratili za kilogram zlata na komoditním trhu vy, když by byl na internetu na prodej třeba za deset tisíc korun? Nebo za čtvrt Bitcoinu?
Nelíbí-li se vám idea výroby umělého zlata, vězte, že tuny tohoto kovu poletují bezcílně vesmírem. V roce 2022 se NASA chystá vypravit sondu na asteroid pohybující se mezi Marsem a Jupiterem, který je z velké části tvořen právě zlatem. Ano, těžit se zatím nebude, ale i to je jen otázkou času a ceny zlata. Čím vyšší cena bude, tím vyšší bude motivace získat ho zdánlivě nesmyslnou cestou. A pak bublina praskne.
Bitcoin jako bezpečnější alternativa
V každém případě lze očekávat, že reálná hodnota zlata je výrazně nižší než jeho cena. Respektive zatímco pro indiány měly tretky vysokou hodnotu jako symbol, pro nás má zlato vysokou hodnotu jako investiční nástroj. Tretky reálně stály pár šupů, a stejně tak má zlato výrazně nižší cenu, pokud bude využíváno čistě průmyslově jako chemicky odolný měkký vodič. A pokud se podaří na trh dostat dostatečnou zásobu zlata, které zatím stojí mimo stávající systém, zlaté rezervy devalvují stejně, jako devalvovaly pokladnice evropských států v šestnáctém a sedmnáctém století, když ta španělská začala přetékat.
Ve světě po pádu zlatého standardu, tedy od Nixon šoku doposud, je hodnota peněz oficiálně dána důvěrou lidí (a trhu) v ně. Zdánlivě, protože také zlatý standard byl podložen důvěrou lidí ve zlato, jeho hodnotu, a také zásobou dostupného zlata, jak demonstrovaly předchozí odstavce. Ale zrušení konvertibility jednotlivých měn za zlato, tedy „rozpuštění zlatých rezerv“ bylo nutným krokem k tomu, aby lidé začali uvažovat jiným způsobem, a aby Bitcoin, který je mnohem lepší alternativa zlata, vůbec mohl vzniknout.
Zlatý standard je otázkou hmotné komodity, drží se „starých dobrých časů“, kdy i informace byla hmotná a pohybovala se rychlostí použitého dopravního prostředku. Důvěra trhu je otázkou informací. Je důsledkem informační síťové společnosti. Je více než hmota. Je to doba, kdy informace obletí svět během okamžiku.
Zlatý standard vs. Bitcoin standard
Doba, kdy budou v obchodech cenovky jen v Bitcoinu, nebo třeba Litecoinu, který se pro denní platby hodí více, je bohužel ještě daleko. Přesto by to dávalo větší smysl. Bitcoinu je předem definované omezené množství. Je také známa rychlost jeho emise, a to dokonce s přesností na minuty. Je také jisté, že Bitcoinu bude v dlouhodobém hledisku ubývat, jak budou uživatelé zapomínat a ztrácet privátní klíče. Stanovit hodnotu v Bitcoinu je tedy racionálnější než využít komoditu s neurčitým a do značné míry nepredikovaným množstvím, zejména pokud se bavíme o horizontu dekád.
Bitcoin pak, na rozdíl od zlata, nabízí prakticky okamžité a jednoduché převody napříč celým světem. A dokonce už k tomu ani není třeba připojení k internetu. Ke skladování většího množství zlata stačí třeba hardwarová peněženka velikosti klíčenky, ke skladování investičního zlata dobře zabezpečený trezor. I proto bývá zlato skladováno „průmyslově“ a neobchoduje se s ním fyzicky, převádí se jen jeho podíly. To samozřejmě zvyšuje náklady na držení zlata či obchodování s ním – další konkurenční nevýhoda.
Přechod na Bitcoin standard, tedy standard důvěry, je krokem vpřed a věřím, že se ho brzy dočkáme. Zlatý standard je minulostí. A zlato samotné je na rozdíl od Bitcoinu bublina, která praskne, až si na ni věda posvítí.
Zajímá vás mytologie Bitcoinu? A proč právě Bitcoin pizza? Nebo Bitcoin Lambo? Přečtěte si náš další článek.
